Teze
K diskusi o výkladu Písma
Předpoklady diskuse:
Ne se začneme přít o metody, je třeba si připomenout soteriologické hledisko: Slovo Boí je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě do záhuby... a eschatologické hledisko: Přijde čas, kdy lidé nesnesou pravé učení.
Racionálním předpokladem je, e některé přístupy povaujeme za neslučitelné s křesťanstvím popř. s evangelickým křesťanstvím. Za opačného předpokladu (anything goes) nemá diskuse smysl (absolutní tolerance v názorové rovině je moná pouze v polyteismu, který je ale zase netolerantní na jiných rovinách, zejména nesnese, kdy někdo něco bere váně). Předpokladem rozumného rozhovoru je těká tolerance, kdy sebe i druhého beru váně, kdy jsem ale schopen říci Ano, ano - Ne. ne. Tyto (a dalí neuvedené, doplňte) předpoklady je třeba mít na paměti, i kdy asi nebudou předmětem diskuse.
Předmoderní výklady:
1) Výklad staré církve - v Novém zákoně se setkáváme hlavně s typologickým výkladem Starého zákona - tím se z něj pro první křesťany stala učebnice christologie a ekklesiologie. Vlivy platonismu se projevují hlavně alegorickým výkladem - to bylo zděděno u z idovství, kde vzdělanci vykládali alegoricky např. první kapitoly Bible, aby je harmonizovali s řeckými představami. Typologie a alegorie byly jetě v mojí generaci zesměňovány, a od 80.let se zase objevují. Výhodou bylo, e se předpokládala vykladačská pluralita a čtyři hlavní důrazy výkladu - vedle literárního smyslu i věroučný, morální a eschatologický(co věřit, co dělat, co čekat) měly homiletický význam. Tento výklad je uchován v pravoslavné církvi, na Západě byl postupně opoutěn.
2) Gnostický výklad - osvětluje Písmo nějakou jinou autoritou, kterou buď Písmo potvrzuje (křesťanská gnóze) nebo překonává (heretická gnóze). Tento výklad, o něm jsem si myslel, e je dávno mrtvý, mezi námi kupodivu oil při sporu o homosexuální sňatky - argumentace (diletantskou) sexuologií, genetikou, sociologií, psychologií (zde v obou verzích, u přechozích asi jen v heretické verzi) aj.
Moderní (tj.novověké) přístupy:
3) Reformační výklad. Reagoval na zplanělou alegorizaci, důraz poloil na literální - historický smysl. Typologii ponechal - bez ní není křesťanství, jak dokládá sebelikvidace západního křesťanství tam, kde tento výklad opustilo. Pilířem reformačního přístupu je dogma o claritas scripturae - Písmo je jasné, nepotřebuje papee jako vykladače, kadý křesťan je můe číst. Kontext starocírkevního dogmatu a liturgie je v luterství ponechán, v kalvinismu byl oputěn v té či oné míře, čím se výklad také v té či oné míře individualizoval a radikalizoval.
4) Blouznivecko-mystický výklad. Rozhodujícím kritériem je vnitřní zjevení, vnitřní jistota či pocit atd. Někdy se dovolává působení Ducha svatého, ale to staví proti liteře Písma či pod ni. Blouznivectví má vak i racionalistickou verzi, stavějící celkového ducha Písma proti jasnému znění Bible, hlas svědomí stavěný proti biblickým slovům apod. Existuje jistě i oprávněná mystika, oprávněná charismatika a oprávněné odvolání na vlastní svědomí - tento přístup zde tedy stojí jako jakási krajnost, ke které se asi nikdo nebude hlásit, ale ke které máme v různé podobě a míře sklony.
5) Ortodoxně protestantský výklad - dospěl k učení o neomylnosti Písma, kterou ovem nevyvodil z Písma, ale naopak: Podřídil Písmo určitým představám o neomylnosti. Vyvrácením těchto lidských neudritelných představ započala liberální exegeze.
6) Pietistický výklad - vychází z ortodoxie, ale důraz poloil na nitro člověka, srdce, má tendenci Bibli spiritualizovat - co je tělesné, viditelné, organizované apod. má negativní předznamenání.
7) Liberální výklad - v naí církvi vzhledem k její obnově v epoe osvícenství jde o výklad klasický - evangelium se vykládá v mezích kritického rozumu a hesel francouzské revoluce - volnost, rovnost, bratrství. Dogmaticky je větinou skeptický, důraz klade na morální a společenské otázky, Jeí jako vzor. Metodologicky se opírá větinou o historickou kritiku, kterou ale zpočátku chápal velmi nekriticky, tj. neuvědomoval si její ateistické předpoklady, z nich plynou i ateistické závěry. Sama intence historické kritiky je pozitivní: Ukázat, jak byl text chápán v době svého vzniku. Náročnost této metody vede k diletantismu u farářů a k rezignaci na písmáctví u laiků.
8) Fundamentalistický výklad - vzniká souběně s liberálním. Principy jsou stejné, ale intence opačná: Zatímco liberální výklad Bibli vědecky kritizuje, snaí se fundamentalistický výklad Bibli vědecky potvrdit - archeologie, kreacionismus atd.
Postmoderní (současné) přístupy:
10) Existenciální výklad - Bultmann rozpoznal neudritelnost historické kritiky a nahradil ji koncepcí, e Bible vyjadřuje určité nové sebeporozumění věřícího, texty tedy čte v podstatě pietisticky s důrazem na osobní zasaení posluchače Písmem. patnou pověst si vyslouil svými úvahami, co je v Bibli opravdu historická pravda (tedy opětovným upadáním do historické kritiky). Hlavní nebezpečí Bultmanna je vak jinde: V redukci teologie na antropologii (v tom je liberál), na změnu vědomí (v tom je pietista). Jeho výklady proto je třeba doplnit, nikoli zavrhovat - soudím.
11) Neomarxistický přístup - vychází z frankfurtské koly, narozdíl od státního komunismu jde o marxismus anarcholiberální. Navazuje na Feuerbacha (emancipace) a Hegela (my dnení jsme poznáním nadřazeni předchozím). V těchto mezích vykládá - opravuje Bibli (dokument útlaku), církev má být herrschaftsfreie Kommunikation. Bývá spojen s feminismem, teologií osvobození, ekonomismem apod. U nás je asi aktuální právě ve výkladu textů, které vyzývají k podřízenosti někomu a uznání druhých.
12) Postliberální přístup - Navazuje na starocírkevní a reformační přístup, zejména typologický a liturgický (bohosluba společenství jako rámec individuálního výkladu). Historickou kritiku bere jako sekundární metodu - jako zbrań proti doketismu. Základy jsou v narrativní teologii Hanse Freie, v Geertzově kulturní antropologii a Wittgensteinově teorii her. Dal by se zařadit k neo-ortodoxii, ale nebarthiánské.
13) Kanonický přístup - B.S.Childs - ukázky jsme četli na pastorálkách. Uznává také historickou kritiku, ale vykládaným textem je kanonický text, jak jej máme v Bibli. Childs je stejně jako Frei a Lindbeck z Yale-University a podle mého názoru se lií hlavně kalvinistickým (?) odmítáním liturgického kontextu a navazováním právě na Bartha.
Impulsy k diskusi:
Pokud někdo svou pozici nenael, ať ji doplní.
Pokud se v nějaké pozici poznal, ale zrcadlo se mu zdá pokřivené, ať obraz opraví.
Pokud někdo vidí svou pozici jako popsanou deficitně (to asi kadý), ať napíe nějaké dalí charakteristické prvky, ale v rozumném rozsahu, delí výklady jako přílohu.